Pokud je člověk zdáv, tak se s lékaři setkává jen v televizních seriálech a nebo když jede kolem něj po ulici houkající velký vůz rychlé zdravotnické pomoci. Občas se zdravý člověk setká se svým zubařem, možná že jej okolnosti donutí zajít do ordinace očníhp specialisty protože začnou problémy s ostrým viděním. A jak léta přibývají, tak občan poznává různá odborná lékařská pracoviště a složka jeho zdravotní dokumentace se úspěšně rozrůstá. Ani si neuvědomuje jestli je systém do kterého vstoupil se svými bolístkami dobrý nebo špaltný. Ví od známých, kteří měli nějaký zdravotní problém v cizině, jaké si prožili stresující chvíle znásobené navíc jazykovou bariérou, a tak se mu český zdravotní systém nezdá až tak zlý. Přes občanské poznávání kvality zdravotnictví, které mohou být velmi rozdílné, provedou organizace zabývající se výzkumem veřejného mínění průzkum a ten po vyhodnoceni dají do veřejného prostředí k široké diskuzi. A tak se dozvíme, že v hlavním městě má zdravotnictví vysokou úroveň ale že čekací lhůty na odborná pracoviště jsou neúměrně dlouhé. Až tak dlouhé, že se mezitím stačí změnit pacientův stav. Na periferii republiky jsou nemocnice, a není jich málo, které musejí zavírat potřebná oddělení a pacienti jsou nuceni cestovat desítky kilometrů. To nevyvolává dobrý obraz o dostupnosti a kvalitě zdravotní péče. Špatná a výborná péče se bohužel nedají zprůměrovat tak, aby se dobrý zdravotní standard rozprostřel na celé území republiky a tím aby nastala situace, kterou by nám všichni záviděli. Ne, to se tedy nestane.
Snahou politických programů stran řídících tuto republiku musí být, aby dobrý zdravotní systém byl dostupný pro všechny občany. V šumavské vísce stejně jako v pražských Vršovicích. Kdo umí jen v základních obrysech používat počítač připojený na internet, snad si vyhledá kolik studentů je na českých lékařských fakultách a kolik hotových lékařů absolvuje. Statistiky ale neobsahují údaje o tom, kam tito lékaři po dokončení studia mizí. Jde o stovky absolventů ročně a při těchto množstvích by za několik let museli být lékaři prakticky všude. Ale nejsou. Jen se od zoufalých starostů obcí, městysů a měst dozvídáme, že mají pro lékaře připraveny bonusy v podobě bytů, příspěvků a příplatků a že ani tohle nestačí. Ani touto situací se výzkumy veřejného mínění nezabývají, nikdo takový nepopulární záporný výzkum nezadá. Proč za to, co všichni dobře vědí, ještě platit. Čerství absolventi se vzápětí po škole vydají do světa na zkušenou, což samo o sobě by nebylo na škodu věci, ale po pár letech se jim v cizině zalíbí tak, že se tam usadí. Platy i společeské postavení jsou v cizině záviděníhodné. A s takovou přesilou naše státní kasa nemůže bojovat bez ztráty kytičky. Částečným řešení situace je „dovoz” lékařů z Ukrajiny, Běloruska a jiných východních států. Ale sami cítíte, že to není dobré řešení.
Kdo si dnes dovolí bez osobního rizika připomenout doby z počátků rozvinutého socialismu, kdy lékařské fakulty také vypouštěly stovky lékařů do praxe, ale existovala zásada, že čerstvý lékař dostal tzv. umístěnku a tam musel nastoupit. Pro absolventy, kteří byli z venkova to problém nebyl, vrátili se domů, ale umístěnky dostávali i Pražáci či Hradečáci a ministerstvo zdravotnictví je poslalo tam, kde lékař scházel. Byla to tvrdá praxe, ale studenti o tomto nepopulárním direktivním opatření věděli od okamžiku, kdy si podali přihlášku na lékařskou fakultu. Jiné typy vysokých škol umístěnkový systém pro absolventy neměly.
Redakce: JL