Asi jen polovina pacientů říká svému lékaři pravdu

8. 1. 2020

Hodně z vás, kteří čtete tyto řádky, jistě zná postavu neurvalého a drsného geniálního lékaře – diagnostika  Dr. House ze stejnojmenného úspěšného amerického seriálu. Ten v několika případech vtlouká do hlavy členům svého týmu a případně medikům na nemocniční praxi zásadní myšlenku, že všichni pacienti lžou ohledně svých zdravotních potíží. Někteří méně a jiní více, těch druhých je podle Hause víc. U nás v Česku není situace nijak výraně lepší, řada lidí se za své potíže stydí, jiní je bagatelizují, jsou i tací, kteří se samoléčí podle babských rad a pak to lékaři nesdělí, těch kombinací je celá řada.

Paradoxem je, že ačkoli až 96 % Čechů souhlasí, že pro správnou diagnózu je zapotřebí říct lékaři celou pravdu o svém zdraví, více než polovina sděluje jen to, co sama považuje za podstatné nebo své problémy úplně zatají. Celkem 37 % z nich se o svých potížích stydí mluvit, stejný poměr lidí je považuje za nepodstatné. V takové situaci pak najít správnou a hlavně odpovědnou diagnózu je velmi obtížné. A doktorů jako je Haus je u nás poskrovnu. Přestože je diametrální rozdíl ve fungování českého a amerického zdravotní systému, u nás mají všichni čeští občané právo na zdravotní péči ze zákon, ve Spojených státech jen ti, kteří si platí různé typy pojistek. Výjimky mají jen policisté v aktivní službě a vojáci za které platí pojištění stát. Ale nám nyní nejde o to porovnávat evidentní výhody našeho zdravotního systému nad jinými. Ve světe jsou i lepší, např. v Norsku, Švýcarsku atd. 

Čeští lékaří v přední linii mají problém s pacienty, kteří mají podstupovat pravidelné prohlídky. Jen zhruba polovina těch, kteří jsou v kartotékách praktických lékařů se dostavuje k pravidelným prohlídkám. Jiní nespatří svého lékaře řadu let, třeba i desítky a snad ani neví, kde jejich lékař má ordinaci. S rýmou nebo kašlem se přece k doktorovi nechodí, na léčbu stačí informace z internetu a nebo poradí lékárník. Tihle lidé neberou v úvahu projevy nemocí, které přicházejí s věkem. Koledují si tak třeba o chronické srdeční selhání, které je každý rok diagnostikováno 40 tisícům nových pacientů. A přitom ke včasnému odhalení a nasazení správné léčby stačí lékařům se o příznacích dozvědět. Těmi příznaky srdečního selhání je např.  dušnost, otoky nohou a kotníků, nárůst váhy, únava, nechuť k jídlu, nadměrné bušení srdce a vyšší frekvence močení. Srdeční selhání se rozvíjí u každého pátého člověka nad 40 let, avšak právě čerství čtyřicátníci významně častěji zamlčují pravdu o svém životním stylu (sportování, kouření, váhu) a pouze třetina říká lékaři skutečně vše, co je trápí. Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., vedoucí Centra preventivní kardiologie III. interní kliniky VFN v Praze k tomu uvádí: „Setkáváme se s tím, že pacienti mají tendenci své příznaky zlehčovat, a to i ti, kteří už dochází přímo do ordinace kardiologa či internisty a vědí, že by k nim měli být pozorní. Často až vhodně položené otázky a pozorování nás přivedou k tomu, který z příznaků pacienta trápí.“

My radíme nepodceňovat doporučení a občas lékaře navštívit. Oni nekoušou.

Redakce