Potkával jsem pana Karlíka dost často. Manželé bydleli na stejném patře jako my. A tak jsme se setkávali i ve výtahu když jsme jeli s odpadky ke kontejnerům a nebo když šel pan Karlík na nákup do obchodu nedaleko od našeho domu. Měl samozřejmě i druhé jméno, ale to zde nebudu uvádět. Pro nás byl Karlík, ta zdrobnělina se k němu hodila, byl dokonce o půl hlavy menší než moje žena. Když bylo v domě ticho a já náhodou něco dělal před našimi vchodovými dvěřmi, uslyšel jsem křik Karlíkovy manželky. Nebylo sice rozumět proč křičí, ale nic povzbudivého z tónu hlasu nečišelo. Pak se stávalo, že jsem potkal Karlíka a on měl na tváři modřinu. Když jsme jeli výtahem a já byl jen pár desítek centimetrů od něj, vytáhl kapesník a modřinu zakryl. Bylo evidentní, že se stydí. Mužskej a má na tváři takovouhle památku na manželskou diskuzi. Nedalo mě to a jednou jsem se ho přímo zeptal co se to u nich děje, že je slyšet takový křik. Podíval se na mě tak smutnýma očima, že jsem už raději ani nechtěl znát vysvětlení.
Pak se stalo, že jednou večer zabouchala na naše dveře Karlíkova manželka a naléhavě mě zvala k nim s tím, že její muž leží v kuchyni když spadl ze štaflí. Prý chtěl sundat záclony a špatně šlápl na horní šprycli schůdků a spadl. Přitom se uhodil do hlavy. Karlík ležel v kuchyni na podlaze v nepřirozené poloze, pod hlavou kaluž krve. Dýchal, ale bylo vidět že je v bezvědomí. I já jako laik jsem poznal, když jsem se snažil ho položit do stabilizované polohy, že má zlomenou spodinu lebeční, což je tragické zranění. Zavolali jsme rychlou lékařskou pomoc a čekali. Všiml jsem si, že okraje krevní kaluže už pomalu zasychají. Bylo znát, že prodleva od pádu a buchání na naše dveře byla poměrně dlouhá. Sešel jsem pak se záchranáři dolů před dům a lékařce se zmínil o detailech, které signalizovaly něco nedobrého. Přímo jsem jí řekl, že mám podezření na domácí násilí. Řekla, že o tom bude informovat lékaře na nemocniční pohotovosti. Druhý den jsem se dozvěděl, že je pan Karlík po smrti a v jeho přijímacích dokumentech není o domácím násilí ani slovo. Tak to je moje osobní zkušenost s domácím násilím v téměř přímém přenosu. Obecně se netýka jen lidí ve vyšším věku, ale postuhuje všechny věkové kategorie. U mladých je možná průběh dramatičtější.
V odhalování případů domácího násilí patří Praha mezi kraje s nejvyšším počtem. I když se v roce 2019 za období prvních čtyř měsíců mohlo zdát, že se tento počet daří pomalu snižovat (49 případů), v následujícím roce 2019 se za stejné období vrátil k předcházejícím létům na 66 vykázání. Narůstá i zájem ohrožených osob o odbornou pomoc či konzultace. Počet kontaktů za první čtyři měsíce přesáhl dva tisíce.
„Při řešení problematiky domácího násilí je nesmírně důležité získat si důvěru veřejnosti a zejména ohrožených osob, které mají často strach a stud bavit se o svých problémech. To se zaměstnancům Intervenčního centra daří a z toho plyne zvýšený počet kontaktů a odborné pomoci při řešení domácího násilí,“ uvádí ředitel Centra sociálních služeb Praha Tomáš Ján.
Klientelu ve většině případů tvoří ženy, které se bojí nejen o sebe, ale zejména své děti. „Právě mladiství či nezletilí jsou vystaveni při domácím násilí psychickému či fyzickému násilí, a to ať už přímo, nebo nepřímo. Od začátku roku do konce dubna bylo přítomno násilí 69 nezletilých dětí,“ upřesňuje ředitel Ján s tím, že nejvíce letošních případů bylo odhaleno v pražských čtvrtích Kobylisích, Vršovicích či Jižního Města I.
Alarmující je, že v poslední době přibývají případy, ve kterých se objevuje domácí násilí v soužití velmi mladých lidí. U některých těchto párů dokonce už došlo k vykázání násilného partnera ze společné domácnosti. Podobně jako tomu bylo u mladého páru, 21leté dívky a o dva roky staršího partnera, který společně žil v pronajatém bytě přibližně půl roku. Znaky násilí v chování partnera se objevily dost krátce po seznámení – chtěl mít přehled o pohybu své partnerky, kontroloval její textové zprávy i e-mail. Projevoval nelibost, když si dohodla večerní program s kamarádkami bez něj. To se jí nelíbilo a tak pohrozila rozchodem. Situace se poté trochu zklidnila, neboť se partner zalekl a přesvědčoval ji, že to všechno se děje jen proto, že ji miluje. Vzhledem k tomu, že i ona byla zamilovaná, tak si tyto varovné signály nepřipouštěla.
„Při dalším incidentu však už dostala několik facek a odešla k rodičům. Po pár týdnech se však nechala přemluvit k návratu. Tak se to opakovalo celkem třikrát, než si dívka uvědomila, že to lepší nebude a že chce odejít. Jenže už se bála partnera, který ji navíc vyhrožoval, že dá na sociální sítě její intimní fotografie, které mu umožnila vyfotografovat v začátku vztahu a také dalším násilím. Nakonec na radu kamarádky kontaktovala Intervenční centrum a následně se obrátila na policii. Ta násilníka vzápětí z bytu vykázala,“ popisuje drsný příběh vedoucí Intervenčního centra Praha Zuzana Chomová.
Dívka v bytě setrvala ještě po dobu 10 dnů vykázání a poté si našla přechodné ubytování v krizovém azylovém bytě. „Za pomoci psycholožky se stabilizovala a našla si nové nájemní bydlení. Finanční prostředky u ní nebyly až takovým problémem, ale zejména strach z bývalého partnera. Ten naštěstí, varován policií, nenaplnil svoje výhrůžky a drží se v ústraní,“ doplňuje vedoucí Chomová. Podle ní bylo důležité, že mladá žena neodkládala řešení svého problému a v relativně krátké době vyhledala odbornou pomoc.
„Je potřeba pomáhat obětem domácího násilí co nejrychleji se dostat z ohrožující situace. Kvalitní sociální práce a služby patří k důležitým nástrojům. Jsem ráda, že v Praze máme základní síť pomoci, jejíž součástí je i Centrum sociálních služeb Praha,“ dodává Milena Johnová, radní pro oblast sociální politiky hl. m. Prahy.
Redakce s použitím textu z Portálu HLM Prahy
Fotografie 123RF.com