Nebudete věřit tomu, když vám řeknu, že my, obyvatelé hlavního města, kteří nebydlíme v samotném centru, ale jen pár kilometrů od Václavského náměstí, nijak netoužíme po procházkách v ulicích centra. Když se nás pár pamětníků sejde někde na kus řeči, vzpomínáme na to, jak jsme rádi chodili noční Prahou, zašli do paláce Koruna na jahodový koktail nebo si dali u stánkaře nezdravou klobásku s hořčicí, v Rybárně smažené hranolky a pak honem někam na pivko. Vůbec jsme nemuseli řešit nějaké obavy z nebezpečí, prostě proto, že noční pražské ulice byly bezpečné. Policejní hlídky se sice jmenovaly jinak, a jejich příslušníci neposedávali v autech, ale chodili po dvojicích nebo trojicích mezi lidmi. Bydlíme kousek od vršovického stadionu Slavie a na Vácavském náměstí to máme tramvají číslo 24 asi šest stanic, deset dvanáct minut jízdy, ale nejezdíme tam. Dolní část náměstí se ani za dvacet let nepodařilo „vyčistit” tak, aby se tam lidé cítili bezpečně, podivné existence tam bezostyšně nabízejí drogy a všelijaké obskurní služby, říká se, že tam působí sehrané party kapsářů a jiných pobertů, které ještě nikdo nechytil při činu a kde se nedovoláte ochrany od ramene zákona. Není se proto divit tomu, že noviny a časopisy občas věnují tomuto neblahému tématu pozornost, protože tato temná stránka turistického ruchu nedělá dobrou reklamu naší „zlaté stověžaté”. Žebráci prý patřili k pražskému koloritu první republiky, to mě vyprávěl můj otec a doplnil to o poznámku, že tito nešťastníci měli pro svoji činnost dokonce nějaká pravidla stanovená radními čili obcí pražskou a respektovali je. Podrobnosti neznám, jako dítě jsem po nich nepátral a ani později také ne. Se žebráky jsem se v Praze osobně potkal až po mých čtyřicetinách a protože jsem člověk práce, tak jsem nechápal a dosud nechápu jak může zdravý mladý člověk klesnou na nejnižší společenský stupínek. Může, jak dosvědčují např. texty z pražského deníku Metro.
S příchodem jara se do ulic vracejí žebráci. Strážníci jejich přestupky řeší rok od roku více a více. Loni v Praze městská policie zaznamenala 5399 přestupků a správních deliktů žebrajících osob. Což je zhruba o 60 procent více než předloni. „Strážníkům nejsou někteří žebráci neznámí, jelikož jsou to současně ilidé bez domova, kteří v centru na ulici i žijí. Ty pak strážníci řeší opakovaně a to v místech, kde je žebrání zakázáno,“ říká pro deník Metro mluvčí pražských strážníků Irena Seifertová. Podle ní žebráků nepřibylo, ale čísla řešených přestupků narostla, protože se metropolitní policie na žebráky v poslední době více zaměřuje. Jiný názor má Jakub Marek, který patří do facebookové skupiny Bezdomovci, lidé jako my. „Je možné, že kvůli vyhlášce, která zakazuje výkup sběru na hotovost, se počet lidí na ulici živící se žebráním trochu zvýšil,“ myslí Marek, který patří do skupiny dobrovolníků pracujících slidmi bez domova.
Ačkoliv je žebrání přestupek, existují gangy, které se na něj zaměřují profesionálně. „V letním období strážníci zaznamenávají zvýšený výskyt i profi žebráků. Jsou to převážně Rumuni, kteří žebrají formou předstírání zdravotního postižení nebo stáří,“ říká mluvčí pražských strážníků.
Dalším trikem, jak z lidí vymámit peníze je hra na mnichy. Falešní vyznavači buddhismu mají oranžové hábity a v letních měsících prodávají předměty, které mají údajně jejich požehnání. Jedná se však o cetky. Jindy nepraví mniši loudí peníze formou sbírek.
„Pamatujte na to, že legální sbírka podléhá jasně daným pravidlům, knimž mimo jiné patří povinnost výběrčích ukázat osvědčení od magistrátu a mít zapečetěnou schránku na peníze,“ radí mluvčí pražských strážníků Seifertová, jak poznat legální sbírku.
Další tip, jak odhalit falešného žebráka má dobrovolník Marek. „Jsou lidé, kteří se ptají po drobných, s tím, že mají nějakou smutnou historku. Ti co si chtějí vydělat na jídlo, nebo na vlak, většinou peníze chtějí na něco jiného. Zda opravdu potřebují jízdenku nebo mají hlad poznáte jednoduše, a to tak, že jim nabídnete, že jim danou věc osobně půjdete koupit,“ radí. Protože žebrání nemůže být zakázáno plošně, vymezují radnice zóny, kde zákaz žebrání platí. V Praze mají takovou vyhlášku už řadu let. Ostatní větší města se postupně přidávají. Od loňského července má takové omezení například padesátitisícová Jihlava.
Deník Metro vyzval čtenáře, aby se s námi podělili o své zkušenosti s lidmi žebrajícími v ulicích české metropole. Tady jsou jejich vzkazy:
• Jana B.: Rozdávám drobné, a to speciálně lidem tělesně postiženým, zvláště pak slepcům, protože jsou skromní a vždy poděkují.
• Alena B.: Už ne! Od příhody, která se mi stala na konci eskalátoru při výstupu z metra na Jungmannově náměstí, už neprojevuji šlechetnost. Člověk vypadající jako slepý mě po vložení 20 korun do jeho dlaně zahrnul sprostými nadávkami ve smyslu „tohle si strč ….“. Takže kdo potřebuje a kdo se jen tak tváří?
• Petr L.: Být mladý začnu to dělat taky a ne celý život dělat od do v potu tváře a platit daně na mizerný důchod.
• Yulia G.: Myslím, že je dobré pomáhat lidem, kteří pomoc opravdu potřebují . Lidé, kteří žebrají v ulicích metropole, jsou různí. Podle mého názoru můžeme vidět 2 typy lidí, kteří žebrají. Jedna skupina jednoduše leží na zemi a žebrá, druhá skupina dělá něco aktivního, například hraje hudbu. Ráda poslouchám hudbu a myslím, že v tomto případě bych drobné dala.
• Katka V.: Ráda připojila nejen otázku, kolik se tedy dá žebráním v centru vydělat. Zajímalo by mne také, čím to, že mnoho pražských žebráků v Praze zaujímá polohu v kleče s hlavou schýlenou k chodníku, podobně jako kdyby se např. modlili. Samozřejmě, žebrání je k vidění ve většině velkých měst nejen v Evropě, ale patrně jsem se nikde jinde nesetkala s tím, že by žebrající zaujímali tak zranitelný postoj. Nemůžu se zbavit dojmu, že se tak svévolně vystavují zbytečnému riziku, že na ně tak kdokoliv může šlápnout, kopnout (si) do nich… Pracuji jako turistická průvodkyně, takže nejenže si tuto otázku kladu sama, ale byla mi i mnohokrát položena. Bohužel jsem zatím uspokojivou odpověď nezískala, a to ani u žebráků samotných při pokusu o přátelský rozhovor. Z dosavadního „průzkumu terénu“ mám pocit, že zvlášť někteří jedinci tím chtějí zdůraznit, jak moc jsou potřební a jak hluboko na „společenské dno klesli“. Tomu by někdy odpovídala i rétorika, když někteří žebráci potenciální dobrodince oslovují ve stylu „Dobrý den, vážená paní, odpusťte, že si dovoluji na vás mluvit a že vás obtěžuju, ale poníženě prosím…“. Za sebe musím podotknout, že je mi takto výrazná a ještě podtrhovaná komunikační asymetrie nepříjemná a úplně ji ani nechápu, víc bych ocenila rovnější jednání. Sama po různých a ne vždy dobrých zkušenostech s rozdáváním peněz raději věnuji například svačinu.
• Filip Ch.: Myslím si, že na světě jsou lidé, kteří si zaslouží pomoc více a kteří jsou za naši pomoc vděční. Nechci házet bezdomovce do jednoho pytle, ale většina stejně vše co vyžebrá, utratí za krabicové víno a věci, které nepotřebují k tomu, aby se zařadili do běžného života. Rád obdaruji pouliční umělce, nicméně peníze „jen tak“ investuji jinam. Úplně nejlepší je, pomoci přímo, ať už potravinami, léky, pitím, potřebami hygienickými i do školy, ale i třeba jenom tím že si s nimi popovídáte, tak jako jsme to dělali my na Srí Lance a v Egyptě. A upřímně, mám z toho mnohem lepší pocit než dát pár korun bezdomovci, který to stejné utratí za nějakou blbost.
Česká tisková kancelář se problematice bezdomovectví, feťáctví a žebrání také občas věnuje. Tady jsou její informace: „V Praze je 4000 lidí bez domova. Z posledního sčítání vyplývá, že více než dvě třetiny z nich i v zimních měsících nocují přímo na ulici, několik jich každý rok zemře na podchlazení. Podle expertních odhadů k protidrogové koncepci hlavního města bude v příštím roce v metropoli 16 tisíc drogově závislých lidí, většinou bez zaměstnání a střechy nad hlavou. Město ročně investuje do sociální oblasti desítky milionů korun.”
„Hlavní město Praha má specifický problém, protože většina bezdomovců a narkomanů není z Prahy, a řešení je tak velice složité,“ uvedl radní pro sociální oblast Martin Dlouhý. „Snažíme se o spolupráci s neziskovými organizacemi a dopravním podnikem, budujeme nová zařízení a noclehárny, abychom mohli vyřešit hlavně potíže s nocováním takových lidí v zimním období,“ doplnil.
Za Václavák se musíme stydět
Chtějí investovat do výstavby nových azylových domů, zajistit preventivní programy pro sociálně slabé a postarat se o to, aby se nevábně působící Václavské náměstí plné bezdomovců, žebráků a prostitutek stalo chloubou metropole. Naposledy se o Václavském náměstí zmínil třeba předseda parlamentní strany ANO Andrej Babiš. „Místo toho, abychom na tohle nejznámější české náměstí mohli být hrdí, tak se za ně musíme stydět,“ uvedl při zahájení volební kampaně. Jak konkrétně chce ale změny docílit, neřekl.
Sociální demokraté voličům slibovali, že do sociální problémů investují 200 milionů korun ročně. Z čeho budou peníze čerpat, neuvedli. Lepší financování neziskových organizací, bezpečnost a prevenci kriminality deklaruje i Trojkoalice a další strany a hnutí, i ta nově vzniklá, třeba hnutí Pro Prahu nebo 65 demokratů Jana Kasla. Konkrétní kroky, kterými chtějí nápravy dosáhnout, ale většinou nezmiňují…
Redakce s použitím textů deníku Metro a informací ČTK. Foto databanka 123RF.com a Jan Marek