Epitaf, náhrobní nápis, jednoho z našich tvůrců, kterého lze zařadit do kategorie tzv. proletářských básníků. Jiří Wolker rozhodně nepocházel z proletářského rodinného prostředí, jejich rodina byla středostavovská. Jeho jinošská léta byla ovlivněna Světovou válkou a pohledem na poválečný svět. Je velká škoda, že básník počátkem roku 1923 onemocněl tuberkulózou a i přes intenzivní léčbu v tatranském sanatoriu jeho organismus nemoci podlehl. V lednu 1924 jej převezli těžce nemocného domů do Pardubic a tam dva měsíce před nedožitými dvaceti čtyřmi roky zemřel. Stačil ještě napsat svůj vlastní náhrobní nápis, který dojímá studentky a studenty již desítky let, protože obsahuje mnohé nenaplněné ambice mladého člověka.
Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.
V denících, spíše zápiscích z nemoci, se ve Wolkrově literární pozůstalosti často objevuje téma smrti. Básník cítil jak jej nemoc prostupuje a sžírá, pohyboval se v prostředí této nemoci při léčbě a věděl jak a jakým způsobem nemoc končí. Není divu, že se k tématu smrti vyjádřil podobně jako řada jiných literátů. Jeho postoj vyjádřený slovy: „Smrt není zlá, co zlé je, to umírání je,“ dostatečně symbolizuje snahu změnit to zlé z procesu. A tady bychom mohli hledat počátky hledání českého postoje k tzv. milostrdné či dobré smrti – eutanasii.
Dvacátá a třicátá léta jsou obdobím, kdy církev měla na utváření společenského povědomí velký vliv a odmítala ukončení trýznivé části posledních chvil člověka na jeho přání nebo na přání blízkých. Dávala svůj názor na ukončení života vlastní rukou (sebevraždu) například tím, že sebevrazi nemohli být pohřbíáni k jiným zemřelým. Nejsem věřící ani odborník na tuto tematiku a tak se zdržím hledání podrobností, jsem jen občan, který existenci člověka vidí jako pradávnou rovnici: zrození – život – smrt. Z tohoto zákona života vyplývá, že smrt je součástí našeho bytí. A je zcela na nás, jak s tím odvěkým pravidlem naložíme.
Hrozné je to, co se zrodilo u našich sousedů koncem třicátých let minulého století, Režim Adolfa Hitlera uskutečnil Projekt Euthanasie což bylo kontrolované vyhlazování mentálně a nevyléčitelně nemocných a usmrtil desetitisíce lidí. Program Euthanasie vznikl na půdě politiky rasové hygieny v rámci nacistické strany, s vírou, že němečtí občané potřebují být očištěni od rasově nespolehlivých elementů, které v sobě zahrnovaly občany s postižením. Program se stal důležitým precedentem pro pozdější Holokaust Židů v Evropě. Název Euthanasie byl ve své době používán také těmi, kteří měli provádění programu na starosti, ale měl málo společného s termínem euthanasie, jak se v současnosti používá. Dobrá a milostredná smrt byly zneužity nacistickou ideologií a jejím realizováním při genocidě nenáviděných ras. Proto se u nás dlouhá desetiletí o té dobré eutanasii čili dobré smrti nehovořilo, asociace s temnou nacistickou minulostí byly příliš silné a bolestivé. Život (a smrt) jdou dále a jsou tu s námi, je zcela na nás, abychom našli schůdná řešení.
Člověk by měl mít v demokratické společnosti možnost rozhodnout svobodně o svém životě a také o své smrti. Existující zákony nedovolují ukončení života na přání za pomoci třetí osoby. Taková činnost definována jako účast na sebevraždě a jde o konání postižitelné podle zákona. Lékaři jsou po složení lékařského slibu vázáni nezrušitelnou přísahou k udržení života pacientů za každkou cenu a všemi prostředky. Dnes vyvinuly chemické výzkumné laboratoře farmaka, která dovedou plně nebo alespoň z velké části „vypnout” bolest u onkologických pacientů, takže ji přestanou vnímat. Tím ale není vyřešena kvalita života nemocného, dál zůstává ležícím a nemohoucím. Navíc je ve fázi, kdy už není schopen objektivně posoudit svůj stav a rozhodnout se jak dál. A nastává neproniknutelný kruh či hradba mezi zastánci a odpůrci eutanasie.
V řadě evropských států tuto bariéru předsudků, pověr a mýtů už prolomili a v nějaké formě eutanasii z právního hlediska povolili. Nastala doba „eutanasistické turistiky”, je to sice nešťastné označení, ale je fakt, že ti, kteří na to mají, už dnes mohou navštívit zařízení (kliniky smrt) v Holandsku, Belgii, Lucembursku nebo Švýcarsku (zde je povolena asistovaná smrt od roku 1942).
Tento text není odbornou studií k problematice, jde o pohled obyčejného člověka, zatím zdravého, který se již ve svém nejbližším okolí setkal s umírajícími a z těchto setkání si odnesl poznatek o potřebě řešení dobré smrti.
Protože smrt není zlá, hrozné je umírání.
Ilustrační foto v záhlaví je z databanky 123RF.com