Pokaždé, když nyní přijdu do knihkupectví, tak lituji, že nejsem milionářem. Být milionářem znamená, že prostě máte dost peněz a tak nemusíte obracet každou korunu před velkým či malým nákupem. Prostě jdete kolem regálů s knížkami a když si nějakou vyberete tak vás nezajímá cena, ale třeba autor či téma knihy, všímáte si jak je kniha graficky upravena a tím přitažlivá pro čtenáře, jak a kým je ilustrovaná nebo jaký má fotografický doprovod. Pak si hromádku knih odnesete k pokladně, mávnete kouzelnou platební kartou s milionem nad čtecím terminálem, zadáte PIN a knihy za řadu stokorun jsou vaše. Láskyplně si je odnesete domů, znovu je v klidu prolistujete a pak je opatrně umístíte k jejich kamarádkám do přetékající knihovny. Nejsem ale milionář a tak si přinesu domů tak jednu knihu týdně. Naštěstí jsem před čtvrtstoletím přestal kouřit a tak mě přece jen něco financí zbývá na literaturu. Při dnešních cenách cigaret bych odhadem prokouřil tak šest stovek týdně a knihy jsou v současnosti tak drahé, ach tak drahé. Patřím k lidem, kteří v dospělosti nikdy nenavštívili veřejné knihovny, půjčovny knih. Vím ale, že existují, naše babi si tam chodila knihy vypůjčovat a tak alespoň měla důvod se projít a cestou poklábosit se známými.
Pracoval jsem celé desetiletí na Praze 4 a kousek od pracoviště bylo malé knihkupectví, kterému vládla úžasná paní knihovníková Anna Jeništová. Po nějakém čase mě začala brát jako dobrého a stálého zákazníka, což mělo, přes všechny striktní instrukce Knižního velkobchodu, své nepsané výhody v tom, že jsem si mohl zaškrtnout v týdeníku Nové knihy publikace, o které jsem měl zájem a tento seznam dát paní Aničce a následně v den zvaný všeobecně „knižní čtvrtek” si zajít pro nové vonící tituly. Někdy bývala týdenní porce poměrně bohatá, deset dvanáct knih, sotva jsem to unesl. Ale jezdil jsem autem a tak to nebyl problém. Přeprava nebyla problémem. Tím byla nutnost „propašovat” knihy do bytu a nepozorovaně je umístit do fochů knihovny tak, aby si novinek nevšimla manželka. Ten tucet knih se tehdy dal vydržet i finančně. Pět či šest stovek bylo dost peněz, ale pořád z výplaty zbylo na živobytí a ostatní nezbytné platby.
Dostal jsem se pak do čtenářsky šťastného období, kdy jsem měl v malé kancelářičce paní Aničky v regále kam dávala knihy objednané pro knihovny nedalekých škol, svoji část regálu označenou mým jménem a tam mě odkládala vybrané novinky. Po těch letech známosti už věděla, co bych si asi v „Nových knihách” zaškrtnul a podle úvahy regál doplnila. Jednou mě sdělila, že bude končit neboť nadešel její termín odchodu na zasloužený knihovnický důchod a že jako nový šéf přijde nějaký mladý muž. S mladými vzdělanci to bude složité mě tehdy napadlo a očekával jsem problémy „v dodavatelsko odběratelských vztazích”. Paní Jeništová mě slíbila, že se na podniku dohodne, že bude každý čtvrtek chodit vypomáhat a že by se tedy mohla moje časem vydržená exkluzivita dobrého zákazníka zachovat.
Pak přišel nový Pan knihkupec, pan Smolík a protože to byla jeho první pracovní štace po škole, nechal si od Aničky poradit v tom, jak to chodí v praxi a v tom, co je na knihkupecké škole nenaučili. A tak jsem zůstal dobrým zákazmíkem se svojí částí regálu vzadu v kanceláři a s knižními novinkami každý další čtvrtek. Pak jsem změnil zaměstnání i profesi a Praha 4 mě zůstala za zády i s mým malým knihkupeckým krámkem, do kterého jsem už pak nikdy nevstoupil. Děkuji paní Jeništová, díky pane Smolíku.
Auror -ač, 24.3.2020