Poslouchal jsem společné vystoupení dvou ministrů české vlády, zemědělství Tomana a životního prostředí Brabce, kteří konečně pod dlouhé době hovořili veřejně k něčemu jinému než ke covid-19. Oba měli starost o vodu, o nízké srážky které mohou míst neblahý vliv na úrodu, o nízké průtoky řek, o nedostatečné zásoby spodních vod a vyschlé studny. Když se nad tím člověk zamýšlí a představuje si, co by nás čekalo v případě že starosti o vodu hodíme za hlavu, uvidíme dost temnou budoucnost. Není tedy divu, že ministři vyzvali všechny kdo mají blíž k přírodě, aby hledali možnosti jak v krajině zadržet vodu, jak vyhledávat vhodná místa na stavění malých vodních staveb které by zadržely vodu, jak je žádoucí vyhledávat vhodná místa na zakládání rybníků, vodních nádrží a jezer. Poslouchajíc jejich úpěnlivá volání, vzpomněl jsem si na svá školní léta, kdy jsme se učili o podivuhodném jihočeském vodohospodáři Jakubovi Krčínovi (1535 až 1604). Dokonce nám pan učitel Procházka vyprávěl, že Krčín údajně upsal svoji duši dáblovo a ten mu vdechl dar na tvorbu vodních ploch, na ovládání vody a s tím spojeného rybářství přinášejícího majitelům nemalé zisky. Ti, kteří měli z Krčínovy krajinotvorné činnosti nejvíce byli Rožmberkové. Vůbec jim nevadilo, že Jakub K. neměl dokončené vodohospodářské vzdělání, byl to takový talent, že své učitele mohl vyučovat. My už tušíme, že za tím vším mohl vězet onen krvavý podpis na smlouvě s ďáblem, ale protože na takové nevědecké spekulace nevěříme, tak raději vezmeme v potaz Krčínovu talentovanou osobnost. Doporučujeme ale při návštěvách Třeboňska, Netolicka a jinde, nechat vyprávět místní usedlíky a rozhodně jim nevnucovat nějaké osvícenecké teorie.
Zápis z kroniky: Když Krčín zvelebil a zkrášlil původní tvrz Leptáč u Netolic, dostal se s blízkým městečkem do sporu. Přikázal totiž vybudovat kanál nebo-li stoku pro přivádění vody do ozdobných nádrží kolem tvrze přejmenované na Kratochvíli. Stoka začínala severně od vsi Lhenice a vedla na sever po vrstevnici úbočími okolních kopců. Dnes už je v krajině málo viditelná, místní však tvrdí, že v některých místech jsou ještě viditelné zbytky mostků, kde stoku překračovaly cesty. Říkávalo se jí Krčínka. A lidé ji skutečně neměli rádi. Nádrže na Kratochvíli totiž spotřebovávaly velké množství vody, která pak chyběla v okolí Netolic. Pro pobavení panstva na Kratochvíli měli místní strádat. Proto prý chtěli Krčína dát zavraždit městským písařem. Až taková byla jejich nenávist. Nakonec z atentátu sice sešlo, ale Krčín se za svou tvrdost přece jen dočkal odplaty. Alespoň podle místní pověsti. Za trest musí zapřažený do pluhu a poháněný čerty orat a udržovat v pořádku Krčínku, přičemž mnozí místní prý to strašidelné spřežení skutečně viděli. A dokonce slyšeli, jak čerti Krčína popohánějí a navzájem se povzbuzují pokřikem: „Lupni Krčína, lupni ho, až řetěz uletí“.
Kronika pokračuje: Krčínovu tvrdost a bezohlednost připomíná jiná pověst v Třeboni. Když prý dokončil obrovský rybník Rožmberk, zjistil rožmberský regent, že hráz prosakuje a brzy se protrhne. Vykřikl, že by svou duši klidně čertu upsal, jen kdyby dokázal hráz opravit. Nemusíme dálhádat – v té chvíli se zjevil čert a Krčínovi našeptal, aby do hráze zazdil prvního člověka, kterého časně ráno uvidí přicházet po hrázi. Krčín se svými pomocníky číhal ukryt v křoví a prvním člověkem byl neznámý tulák. Popadli ho a zaživa zakopali do hráze, která okamžitě přestala prosakovat, doslova jako mávnutím ďábelského kouzelného proutku se zpevnila a vydržela dodnes. Krčína však za jeho krutost stihla odplata. Je občas vídán, jak v zimě vleče pluh a oře led na zamrzlém rybníku. Ďábel ho s pekelným smíchem pohání řetězy.
Východně od Třeboně a rybníka Svět v ohybu Podřežanské stoky na okraji lesa Hrádeček odhodil prý čert utržený článek řetězu, z kterého vyrostl mohutný dub. Říká se mu Krčínův dub. Dnes sem vede trasa Naučné stezky zdraví Třeboň – Hrádeček. Má 14 zastávek, její délka je 3,6 km a začíná u parkoviště za Hradeckou bránou.
V Třeboni se také vyprávělo, že když Krčín daleko odtud na Sedlčansku zemřel, za bouřlivých nocí se kolem půlnoci objevoval, jak se projíždí na vozíku taženém černými kocoury po hrázi rybníka mezi Kaňovem a Rožmberkem, přičemž mu ohnivě planou oči a je zahalený do dlouhého černého pláště.
Do pluhu čert zapřahal podle místní pověsti také rytíře Jiříka Tunkla, pána na hradě Brníčku a v Záhřebu na Šumpersku. Podle pověsti se prý Tunkl shlédl v jihočeském vzoru zakládat nové rybníky na políčkách poddaných, kteří ho pro jeho sobeckost a krutost tak nenáviděli, že se v roce 1493 vzbouřili a v Zábřehu ho ubili k smrti. Mezi lidmi se brzyzačalo povídat, že na břehu Podhrázského rybníka se čas od času zjevuje mužská postava zapřažená do pluhu poháněného čertem. Když toto zjevení Jiříka Tunkla táhlo pluh málo, čert ho pobízel ranami bičem. Místní pověst také uváděla, že z prokletí vysvobodila rytíře Tunkla jeho manželka, která až do svého vysokého stáří rozebírala hráze okolních rybníků a kameny roznášela v šatech po okolí. Prokletý Jiřík Tunkl zapřažený do pluhu a poháněný čertem byl prý vídán rovněž na hrázi rybníka v nedalekém Postřelmově, severovýchodně od Zábřehu. Místní obyvatelé měli obavy, aby neponičil hráz natolik, že by se protrhla a voda by zaplavila okolí, takže požádali o pomoc starého kouzel znalého pastýře. Zaklel Tunklův přízrak na pustou Kaní horu.
Dosti pověstí. Na mramorové náhrobní desce v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích (jihozápadně od Sedlčan) je vytesán pozdně renesanční znak a dva nápisy v latině. První z nápisů končí ponaučením, že „oplakávati šťastného bylo by závistí a oplakávati toho, jehož již není, bylo by pošetilostí“. Druhý nápis oznamuje, že zemřel „urozený a statečný muž Jakub Krčín“ a „duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji“. Chybí však den, měsíc a rok úmrtí. (Kdyby byl ve spolku s čerty, jistě by takový traktát v kostele neměl.)
V Městském muzeu v Sedlčanech pečlivě uchovávají takzvaný „Krčínův kancionál“ či „Sedlčanský kancionál“ (kancionál je sborník církevních písní), v němž se dochovala jediné známé vyobrazení bývalého rožmberského regenta. Kancionál z roku 1594 je považován za nejkrásnější z dochovaných zpěvníků sedlčanského literátského bratrstva. Je svázán ve zdobených kožených deskách, uprostřed nichž je znak růže. Na prvním listu jsou vyobrazeny erby Viléma z Rožmberka a Jakuba Krčína z Jelčan a ze Sedlčan.
Jakub Krčín byl za svůj bohatý život dvakrát ženatý a stal se otcem šesti dcer marně čekajíce na mužského potomka, podruhé se ženil ve svých padesáti letech (oh, jak moderní). Že zplodil pouze dcery, mělo ovšem dalekosáhlý význam pro osud jeho sedlčanského majetku. Byl neúprosný a v práci ke všem přísný až tvrdý. Krčín se už za svého života stal pomlouvanou postavou všelijakých historek, v nichž figuroval čert a také různá prokletí, jimiž mu mělo být „po zásluze naděleno za to, jak byl ke svým podřízeným nevybíravě krutý“. Za klevetami však stáli lidé, od nichž Krčín vyžadoval řádné a přesné plnění povinností. Sám pracoval bez únavy a vypadalo to, že pracuje neustále, že snad ani žádný spánek nepotřebuje. Dnes by byl označen za workoholika. Nevydržel na jednom místě. Snad to byl také důsledek jeho vypočítavého sňatku s bohatou a starou manželkou, že se choval jako ďábel, s nímž ho mnozí lidé nenávistně srovnávali. Byl hned tu a hned zase tam. Hýřil po nocích a probouzel se po nejbouřlivějších pitkách do časného rána, aby vzápětí již doslova letěl na koni do nejvzdálenějších míst rožmberského panství, kde ho nejméně čekali. Života si dovedl užívat.
Závěrem: Doporučujeme těm, kteří se dosud Krčínovu rybníkářství nevěnovali, aby přehodnotili své domácí cestovatelské plány na letošní rok a navštívili jižní Čechy, Třeboňsko a prohlédli si celý systém vodního hospodářství, který tu zanechal obdivuhodný člověk, po němž zůstala jen jediná podobizna …
Připravil -ač s použitím vybraných textů mého přítele Pavla Toufara