Snad se nenajde jediný dospělý Čech, který by neznal ústřední postavu Foglaroých Rychlých šípů Mirka Dušína. Nevím, jak to spisovatel zvládl a z jakých pramenů vycházel, ale ani za první republiky, za protektorátu a v poválečných letech až do současnosti, neexitoval v naší vlasti jediný člověk s tímto jménem. Jakoby tím autor chtěl naznačit, že takto příkladní a vzorní lidé nejsou. Není ani Červenáček, Rychlonožka. Prostě jednoduše nejsou, došli, nikdy nebyli. Hojerů je v naší republice aktuálně 104, Metelků 486. Foglarů je 78. Konec pátrání ve statistikách i když je to moc zajímavé a člověk by tam mohl trávit hodiny a hodiny.
V oblasti českých příjmení se blíží radikální změna. Lobbisté se snaží parlamentem protlačit zákon legalizující používání nepřechylování ženského jména po sňatku. Zatím si provdaná žena může ponechat své dívčí jméno a to je zpravidla již přechýlené podle toho jak se jmenují rodiče. V našich zemích je přechylování letitým zvykem a tradicí, stejně jako v dalších slovanských zemích, slovanské jazyky prostě přechylování využívají a nikomu to nepřipadá divné natolik, aby usiloval o radikální změnu potvrzenou zákonným pravidlem. Zatím jsem nad touto problematikou nijak zvlášť nepřemýšlel, jen mě bylo divné proč některé ženy prahnou po změně. Odpověď (nebo alespoň částečnou odpověď) jsem dostal po přečtení rozhovoru s vdovou po architektovi Kaplickém, který dlouhá léta tvořil v Anglii, platil tam daně a za desítky let si vysloužil nárok na penzi. Pak u nás zemřel a zůstala po něm dcera a její matka, vdova po Kaplickém. Redaktorka se jí ptala, proč se jmenuje Eliška Kaplicky. A ona s odzbrojující upřímností odpověděla, že kdyby se v Česku, kde chce nyní žít, jmenovala Eliška Kaplická, mohlo by se stát, a určitě by se tak stalo, že by ji Angličané přestali vyplácet penzi po manželovi. Prostě on byl Kaplicky a tak vdova může být jen Kaplicky a nikdo jiný. Zajímavý text k této problematice obecně připravila Lucie Stuchlíková pod titulkem:
Konec se blíží, chtějí nám sáhnout na koncovku -ová
Ženy v Česku si zřejmě budou moci zvolit nepřechýlenou formu svého příjmení bez omezujících podmínek, píše ČTK. Schválil to jeden ze sněmovních výborů, poslanci se otázkou budou zabývat na přelomu května a června. Češky už by tak nemusely předstírat, že hodlají žít v zahraničí, nebo spekulovat s národností, aby jim úřady povolily příjmení ve tvaru, který preferují. Tedy bez onoho posvátného -ová. Nepodstatná změna, která nikoho nepoškodí a někomu pomůže, chtělo by se říci. Jenže u nás máme rádi pořádek a nemáme rádi novoty. Proto také žijeme v zemi, kde si i křestní jméno vlastního dítěte musíte vybrat z knihy s roztomile diktátorským názvem Jak se bude vaše dítě jmenovat.
A pokud s výběrem zabrousíte mimo tuto na matrikách uctívanou bibli, musíte si na to zaplatit posudek. Ideálně s čestným prohlášením od náčelníka kmene z amazonského pralesa, že u nich pojmenovávají děvčata i exotičtějšími jmény než Nikola. A s notářsky ověřeným potvrzením, že to zatím žádnou apokalypsu nezpůsobilo.
Jak je patrné z podpisu tohoto textu, já kupříkladu koncovku -ová v příjmení mám, pokračuje paní Stuchlíková, dokonce jsem přijala jméno svého manžela, újmu kvůli tomu necítím a celé téma je na mém seznamu, oč se stojí hádat na sociálních sítích, celkem nízko. Zároveň ale chápu, že jsou ženy, které tam ono -ová mít nechtějí. Protože chtějí, aby celá rodina měla v dokladech stejné příjmení (v zahraničí může rozdílná koncovka dělat problémy). Protože jim to přece jen přijde jako příliš majetnická forma označení. Protože se jim to prostě líbí. U něčeho natolik osobního, jako je jméno, si snad trochu takové rozmařilé svobody můžeme dovolit.
Samozřejmě tu stále zůstávají dvě klíčové otázky nad ženou bez -ová. Jak bez toho poznám, jestli je to chlap, nebo ženská (viz již poněkud vousatý příklad s titulkem „Na státní návštěvu přijede Clinton“)? A dále: Jak si asi nebohá čeština ve větě poradí bez přechýleného jména?
Odpověď na otázku číslo 1 zní: Nečtěte jen titulky a dozvíte se, jestli se máte těšit na Hillary, nebo Billa. Lidská komunikace se obvykle vyznačuje tím, že má nějaký kontext a stavbu věty, díky čemuž dokážete pohlaví odvodit. A to zvlášť v češtině, kde je minimum shodných mužských a ženských jmen. Pokud byste se dostali do nepravděpodobné situace, že to nepůjde, zkuste zvážit, jestli je právě znalost pohlaví pro pochopení sdělení klíčová.
Co se týče otázky číslo 2 (pomiňme teď fakt, že u ženských příjmení si často dělají z češtiny posvátnou krávu lidé, kteří jinak nenapíšou větu bez pravopisné chyby), odpověď zní: Čeština si s tím poradí úplně normálně. Náš jazyk přežil daleko horší věci a už nějakou dobu se celkem bez obtíží vyrovnává například s existencí Marilyn Monroe, Dary Rolins nebo Heidi Janků. Zvládne i Nikolu Vomáčka.
Přechylování příjmení ve veřejné komunikaci
Přechylováním příjmení se rozumí odvozování ženských podob z příjmení mužských, a to domácího i cizího původu. V běžné komunikaci není přechylování příjmení povinné v tom smyslu, že by bylo nařízeno zákonem, vyhláškou či předpisem. Pro jazykový systém češtiny jako flektivního jazyka je však zcela přirozené, vychází z jeho strukturních vlastností – z toho, že různé gramatické významy slov vyjadřujeme pomocí koncovek. Účelem přechylování je vyhnout se nejednoznačným větám, a tím předcházet nedorozuměním. Nepřechýlené příjmení nelze skloňovat, nemusí tak být např. zřejmé, co je ve větě podmět a co předmět. Věta Susan Sontag navštívila Shirley Temple může znamenat, že Sontagová navštívila Templovou, ale i Sontagovou navštívila Templová. Podobně u věty Smetana zavolala Svoboda nevíme, kdo komu, popř. koho zavolal. Český slovosled není natolik gramatikalizovaný, aby mohl bez pomoci koncovek signalizovat větněčlenské vztahy. Z nepřechýleného příjmení dále nepoznáme rod pojmenované osoby, např. ve větě Na návštěvu přijde Smith není jasné, zda čekat návštěvu pana Smitha, nebo paní Smithové.
Podle tradice však v češtině obvykle nepřechylujeme příjmení některých známých osobností (např. Edith Piaf, Marilyn Monroe, Gina Lollobrigida). Zpravidla se nepřechylují také některé typy domácích příjmení, např. jména s formou 2. p. mn. č. typu Janů. Náležitý pád nepřechýlených příjmení lze vyjádřit ve spojení s rodným jménem (jestliže je toto jméno sklonné) nebo s obecným podstatným jménem: zavolal Petře Janů / zpěvačce Janů apod. Při volbě nepřechýlené podoby příjmení žen může hrát roli také heslovitý charakter textu, tj. chybějící začlenění jména do větného kontextu. Např. v encyklopedickém hesle Sharon Stone s výkladem „slavná herečka“ odpadají důvody pro přechýlení jména uvedené výše. V encyklopedické literatuře je namístě uvést informaci o původní podobě nositelova, resp. nositelčina jména. Nepřechýlená zůstávají též příjmení některých zahraničních spisovatelek na obálkách knih, protože jejich jména jsou chápána jako obchodní značky.
Je třeba rozlišovat mezi přechylováním v běžné komunikaci (popsaným výše) a v oficiálních dokumentech právní povahy. Pro úřední zápis příjmení je důležitý zákon o matrikách, jménu a příjmení (č. 301/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Podle něj se příjmení žen „tvoří v souladu s pravidly české mluvnice“, to znamená, že se většina z nich přechyluje. Žena si však při sňatku nebo vzniku partnerství může nechat do matriky zapsat příjmení v nepřechýlené podobě, a to tehdy, jestliže je cizinka, pokud má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině, bere‑li si cizince, resp. je cizinkou její partnerka, nebo je‑li jiné než české národnosti. Rovněž při zápisu narození dítěte mohou rodiče nechat zapsat příjmení dívky v nepřechýlené podobě, a to pokud je dívka cizinka, jestliže má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině, je‑li jeden z rodičů cizinec nebo pokud je dívka jiné než české národnosti. Pro neúřední komunikaci však i v těchto případech platí uvedené obecné doporučení příjmení přechylovat.
Text paní Stuchlíkové je mnohem obsáhlejší než převzatá ukázka, zájemcům doporučujeme, aby si jej na internetu vyhledali a seznámili se s ním. Trend nepřechylovat příjmení zesílil po roce 2000 zejména v kosmopolitních vrstvách obyvatelstva, tedy mezi Češkami, které si vzaly za manžela cizince nebo jsou s cizinou a cizinci v intenzivnějším kontaktu. Jako důvody uvádějí ženy například že někteří cizinci „nechápou, že Svoboda a Svobodová jsou manželé, považují to za dvě rozdílná jména“, nebo že je v zahraničí kvůli příponě mnohdy považují za Rusky nebo jim samotným připadá příliš ruské. Někdy je uváděným důvodem, že jim prostě nepřechýlená podoba lépe zní, zdá se jim svou krátkostí praktičtější či jim připadá originální nebo to považují za důležitý projev osobní svobodné volby. Běžně se ženy uchylují k těmto trendům se záměrem zviditelnění či atraktivnějšího image. Roli sehrál i feministický diskurs, který kritizuje přejímání mužova příjmení ženou i formu příjmení, která ženu „přivlasťnuje“ mužovi. Čelní propagátorkou nepřechýlených příjmení je genderová lingvistka a feministka Jana Valdrová. Upozorňovala na asymetrii užívání příjmení, vyjadřující podřízenost a druhořadost ženy: „Představte si, že světu vládnou ženy. Syn Kovářky bude Pavel Kovářčin a po sňatku s Marií Borůvkou převezme příjmení Borůvčin. Přípona -in bude vyjadřovat, ke které ženě daný muž patří.“
Jazykovědec Karel Oliva v roce 2015 oponoval názoru, že příjmení s koncovkou -ová vypadá jako přivlastňovací přídavné jméno: „Kdo je alespoň trochu v jazyce vzdělaný, tak ví, že přivlastňovací koncovky vypadají jinak. Když se někdo jmenuje Novák, tak jeho kniha je Novákova kniha, nikoli Nováková kniha. Stačí mít elementární znalost o českém jazyce, abychom viděli, že to tak není.“ Karlu Olivovi představa, že emancipace spočívá v tom, že si dám trošku jiné jméno, přijde jako urážka ženskosti obecně a zejména emancipačních snah.
Módní vlnu a řadu diskusí o přechylování spustily například televizní moderátorky Emma Smetana, Petra Svoboda či Tereza Robinson, bývalá politička Karolína Peake, sportovkyně Kateřina Emmons (za svobodna Kůrková), miss Michaela Bakala, podnikatelka Ivana Tykač a další. Petra Svoboda své příjmení zdůvodňuje tím, že několik let se svým manželem pobývala v arabských zemích a hodně cestovali po zemích, kde nebyli schopni porozumět souvislosti mezi příjmeními Svoboda a Svobodová. Emma Smetana má ve francouzských dokladech přijmení Smetana a v českých dokladech příjmení Smetanová, ale protože většinu života strávila v zahraničí, používá s výjimkou českých úřadů jen nepřechýlenou verzi: „Těm, které to irituje, se omlouvám, za příjmení člověk nemůže. Jsem napůl Češka, napůl Francouzka.“ V médiích vzbuzovala pozornost například jména náměstkyně ministra zdravotnictví Lenky Teska Arnoštové nebo náměstkyně ministryně práce Zuzany Jentschke Stöcklové.
Připravil -ač, koláž s použitím fota 123RF.com autor