Skutečné příběhy
Vždy jsem cítila, že mám vše jinak, že nikam nepatřím a opravdu to tak bylo. Narodila jsem se mamince, která vyrostla jako sirotek v ústavu. Byla chladná a bála se lidí, co neměla, tak svým dětem nemohla dát. Většinou znala jenom hoře a trápení. Táta byl alkoholik a nechtěl mě, upřednostňoval bratra.
Ta jinakost spočívala v tom, že jsem nepoznala prarodiče ani jiné příbuzné. Jen nešťastnou maminku a flegmatického nespolehlivého tátu. Nikdy jsme nebyli na dovolené, neslavili se u nás ničí narozeniny. Neměla jsem kolo, lyže, brusle. Opravdu žádné příjemné zážitky, jen bolesti a trápení. Moje usoužená maminka mě vychovávala příkazy, které znala. MUSÍŠ, NESMÍŠ. Měla zdeformovanou duši, protože neznala svojí hodnotu a to jsem také od ní přijala. Důležité bylo vyhovovat druhým lidem a na sebe zapomenout.
Neměla jsem žádné kvalitní vzory ani kořeny. V 18 letech jsem se vdala. Byla jsem zvyklá se umět přizpůsobit každé situaci. Můj muž se podobal mému otci. Sice nebyl alkoholik, ale byl chladný flegmatický a necítila jsem od něj přijetí ani spolupráci. Na vše jsem byla sama. Po dvou letech manželství jsem měla už dvě děti. 25 let soužení vedly k tomu, že jsem se rozvedla. Vše jsem opustila, byt i manžela.
Poznala jsem jiného muže. A naivně si myslela, že druhý bude lepší. Zpočátku to tak vypadalo. Pak začala manipulace i psychický teror. Vadili mu moje děti i kamarádky, nechtěl, abych měla své koníčky – cvičení a kreslení. Rozhodoval o všem a nezajímal ho můj názor. Vydržela jsem to dalších 15 let, pak už jsem nemohla. Opustila jsem to, co jsme společně s druhým mužem vybudovali, krásný byt, chatu, auto a jistotu. Protože jsem se nerozešla ve zlém s prvním manželem a bydlel sám ve velkém bytě, tak jsem u něj začala bydlet v podnájmu.
Šla jsem do nejistoty. Začala jsem pociťovat úlevu a svobodu. Byla jsem ale nešťastná, ponížená a ukrutně mě bolelo srdce. Hledala jsem pomoc, abych se z té rány mohla vzpamatovat. Zašla jsem do organizace ROSA, tam se věnují týraným ženám. Absolvovala jsem tam asi pět návštěv. Bylo mi řečeno, že to nejdůležitější mám za sebou–totiž odejít od tyrana. Hodně jsem se věnovala sama sobě. Měla jsem a stále mám obrovský hlad po duševní výživě. Doléčit, zacelit ztraumatizované nitro.
Pak jsem se dostala do projektu A DOMA. Tam se mi dostalo kompletní, profesionální a lidské péče. Věnovala se mi rodinná průvodkyně. Zařídila mi odbornou pomoc psychologa. Pochopila jsem, že je to ve MĚ, ne u druhých. Já se musím měnit, transformovat. To, co je venku, s tím nic neudělám. To mi jen zrcadlí, v čem spočívá můj problém, na čem mám pracovat. Druhým jsem dovolila, aby mi ubližovali, tak mám poloviční vinu na svém trápení.
Cítila jsem velikou úlevu, že se mohu vypovídat ze svého trápení a bolestí. Hodně jsem plakala. Hltala jsem odborné knihy o sebelásce a po malinkých krůčcích jsem dostávala sílu jít dál a dál. V té ukrutné bolesti jsem si vůbec neuměla představit, že se dokážu sama za sebe postavit a rozvést se, vypořádat se s manželem. Jeho jsem se už nebála, ale rozvodu moc. Byla mi zařízena další odborná, tentokrát právní pomoc. Pocit duševní i odborné pomoci byl povznášející. Rozvod a vypořádání proběhly tak hladce, že jsem se nestačila divit.
Říkala jsem si, co DÁL? Bylo mi o dost lépe, ale neuměla jsem si představit, že bych byla tak silná a statečná pořídit si své bydlení. To se mi zdálo jako sen. Přes tyto pochybnosti jsem toho dosáhla. Stále na sobě pracuji a stále ty hluboce zakořeněné rodinné vzorce čistím a přetavuji. Další odborná pomoc, tentokrát s mediátorem.Po rozhovoru s ním jsem pochopila, že jsem na sebe hodně tvrdá, a že se sebou mám jednat laskavě. Chci tedy poděkovat všem, co mě na mé asi dvouleté cestě provázeli, byli mi oporou a já s nimi mohla sdílet svůj životní příběh.
V organizaci A DOMA mi pomohli postavit se na vlastní nohy, poznat své strachy a přijmout je. NEBOJOVAT S NIMI. Odpustit sobě i ostatním, věřit si a myslet úplně jinak. Přestat být obětí a nestěžovat si na druhé. Převzít zodpovědnost sebe a za svůj život. Cítím, že vše jde tak, jak má, na nic jsem netlačila a pozvolna se můj život proměňuje. To, co hodně bolelo, to mám za sebou, tam se už v myšlenkách vracet nechci.
Rozhodla jsem se jít statečně dál. Nyní prožívám příjemné starosti se zařizováním svého opravdu SVÉHO BYTU – garsonky. V tom mi pomáhá mladší dcera s manželem. Zeť je velmi šikovný, společně s mojí dcerou mi s bytem pomáhají. Dceru baví zařizovaní bytu, aby se v něm žilo pohodlně a aby mi v něm bylo dobře. V této době (covid-19) se obtížně nakupuje a vybírá nábytek, ale oni si s tím hladce poradí. Starší dcera mi nabídla pomoc s dekorací a doplňky. Jsem za všechno vděčná a vážím si toho. Času moc nemají, když chodí do práce a pak ještě pracují na úpravě bytu.
Je tu ještě dost práce, třeba položit novou podlahu, smontovat nábytek. Já si tu cestu k vytyčenému cíli užívám. Neříkám, až bude to či ono. Už nyní se z budování raduji. Když se ohlédnu, cítila jsem se opuštěná a sama. Tento pocit hodně bolí. Vím, že poradit si s tím, či změnit to mohu jen já SAMA. Vážím si veliké podpory od společnosti A DOMA, taky podpory ze strany dcer a jejich rodin. Jsem též babičkou, mám vnuka Toníka a vnučku Zitušku. Oba mě nabíjejí radostí, živostí a energii. Čas strávený s nimi mi dává velkou sílu a již žádné trápení.
Svůj životní příběh vyprávěla paní AB